Nikoli, dlouhodobě se jedná o termíny, které jsou ve svých definicích i v legislativní úrovni odděleny a v základu mají odlišný význam, i když se v praktických situacích mohou překrývat, protože zdroje umělého světla způsobují běžně několik nežádoucích efektů zároveň.

Obecně nikoli, pokud uvažujeme o rušení biologického příjemce (živočich nebo rostlina), tak musí světelné znečištění nejprve dosáhnout určité “rušivé” intenzity a pak ještě zasáhnout příjemce v jeho přítomnosti. Pokud není zasažen příslušný organismus dostatečně silnou úrovní světla, tak k přímému rušení vůbec nemusí dojít, to ale ovšem neznamená, že nedochází k dlouhodobým účinkům na organismus v oblasti postižené světelným znečištěním.

Čistě vědecká odpověď by mohla znít ano, protože pokud se světlo ze zdroje dostalo do ovzduší ještě před tím než způsobilo rušení, tak zřejmě došlo ke světelnému znečištění prostředí, byť jen třeba na zlomek sekundy a v omezeném prostoru. Z praktického pohledu má smysl rozlišovat a zavádět příslušná opatření jen pro ty významné projevy nežádoucího světla, které mohou působit problémově buď v oblasti lidského zdraví či ekologie. Dejme tomu, při rušení lidí světlem v uzavřeném interiéru stačí použít postupy pro omezení rušivého světla, protože tam není ohrožován přirozený ekosystém.

Nežádoucí účinky nadměrné kontaminace atmosféry umělým světlem v noční době registrujeme hned v několika rovinách: 

a) Astronomie - první vědci kteří si povšimli problému s nepřirozenou úrovní světla nad noční krajinou se věnovali astronomickým pozorováním oblohy, kde rozptyl světla na částicích vzduchu vytváří rušivý závoj a tím komplikuje pracovní procesy v tomto oboru. 

b) Ekologie - aktuálně je za nejvážnější dopad světelného znečištění považováno jednoznačně působení na celosvětový ekosystém, pro nějž je pravidelné střídání denního světla s hlubokou noční tmou zásadním zdrojem časových signálů řídících nejdůležitější činnosti a procesy pro přežití organismů, ať už jsou to ty denní nebo noční druhy. Typicky se jedná o získávání a příjem potravy, migraci, regeneraci a rozmnožování. 

c) Spánek a zdraví - přestože člověk není obvykle tak citlivý na rušení smyslových podnětů jako volně žijící druhy, tak se i u něj projevují zcela jasné dopady “falešných” časových signálů přijímaných naší nervovou soustavou prostřednictvím “neobrazového” vnímání světla okem (NIF, Non-image forming). Přímým důsledkem je pak narušený spánek a snížená kvalita regenerace organismu s jeho následným oslabením.

d) Ovzduší - dosud málo známým projevem silného světelného znečištění nad velkými městy je omezení “regeneračních” chemických procesů v ovzduší, které přirozeně probíhají právě jen v noci, kdy nemohou být blokovány slunečním zářením. V důsledku toho i světelné znečištění přispívá jako jeden z faktorů ke snížené kvalitě vzduchu nad velkými městy.

Na otázky související s působením světla na lidské zdraví se v médiích často objevují konkrétní názvy odstrašujících nemocí, coby přímý následek expozice umělým bílým světlem v noci. Realita neni tak jednoduchá, nicméně pořád stejně vážná - zvýšení hladiny osvětlení v nočním prostředí kdy má člověk spát, má za následek narušení hormonálních procesů spouštěných v našem těle a následně dochází k nedostatečné regeneraci organismu nekvalitním spánkem. Takto oslabovaný organismus poskytuje zvýšenou šanci na propuknutí některé ze široké škály nemocí, proti kterým by se zdravé tělo dokázalo ještě ubránit. Typické důsledky narušeného spánku ve světlém prostředí pak máme dokumentovány zhoršením stavu u srdečních chorob, diabetes/obezity, onkologických onemocnění a v neposlední řadě u psychických potíží. Slabé noční světlo zjevně není přímou příčinou, ale významným faktorem u častých civilizačních chorob. 

Z odborného hlediska i v interiéru nastávají jevy šíření umělého světla vzduchem podobně jako venku, ovšem z pohledu ekologické ochrany “přirozeného nočního prostředí” se působení umělého světla v interiérech označuje a klasifikuje jinak - obvykle se řeší v souvislosti s ochranou lidského zdraví jako “světelná hygiena” a “rušivé světlo”.

Jak je patrné z pozorování vesmírných těles, světlo je schopno překonávat obrovské vzdálenosti. V podmínkách atmosféry Země jsme schopni ve volné krajině za určitých povětrnostních podmínek pozorovat záři velkoměst pouhým zrakem na 100–200 km a měřidla detekují tyto zdroje do vzdálenosti ~300 km.

O účinných metodách měření světelného znečištění se v posledních letech vedou debaty na odborné úrovni a je zřejmé, že zatím nemáme žádné univerzální měření, které by uspokojivě pokrylo potřeby monitorování tohoto jevu. Dosud se využívá satelitních snímků pro globální mapování úniku světla ze Země do volného vesmíru, ale po technické i metodické stránce se jedná prakticky o provizorní řešení, využívající satelitní snímkování optimalizované pro jiné účely. Do budoucna se předpokládá doplnění kombinace dat z měřících stanic na zemi či nízko v atmosféře, aby bylo možné přesněji určit podíl světla, které se díky rozptylu a odrazům šíří v nízkých výškách.

Okruh nejběžnějších zdrojů umělého světla výrazně zasahujícího do nočního prostředí není široký a lze ho tedy celkem adresně popsat. Spolehlivě můžeme začít od veřejného osvětlení navázaného na dopravní infrastrukturu, dále pak osvětlení spojené s reklamou a obchodem, pokračují svítidla pro osvětlování architektury a památek, tím se dostáváme k oblasti kultury a zábavy, kam lze řadit i osvětlování sportovišť a dalších zařízení pro koncerty a jiné společenské události. Ve větších městech je k tomu nutno ještě uvažovat i o nezanedbatelném podílu svítících oken u kancelářských a dalších budov. Naproti tomu ve volné krajině se v posledních letech rozmáhá záře z moderních zemědělských provozů, kde se využívá umělé světlo pro vytváření upravené délky dne pěstovaným plodinám.

Podobně jako v dalších zemích máme u nás tzv. Oblasti tmavé oblohy, což jsou území přírodního charakteru se specifickou ochranou proti nepřirozenému nárůstu světla v noční době. Opatření a provoz v takových oblastech vychází z pravidel mezinárodní organizace DarkSky (dříve IDA) a informace o nich jsou dostupné např. na webu Ministerstva životního prostředí.

Na rozpoznání světla s výraznějším obsahem “modré” energie není obvykle potřeba žádný přístroj a postačí posouzení lidským zrakem. Jakmile vnímáme v běžném prostředí světlo jako bílé či téměř bílé, můžeme si být jisti, že se v něm nějaká část modrého záření vyskytuje. Stejně tak jisté je to i u barevných světel s namodralým nádechem.

K ověření zda se ve vyzařovaném světle opravdu nevyskytuje žádná či jen zanedbatelná energie v modrém pásmu je potřeba dosti přesné spektrální měření, ale obecně lze uvést, že dobrou šanci v tomto směru mají prakticky jen světla sytých barev v odstínech červené, oranžové a žluté.

U jakéhokoli filtru, tedy i brýlí, kde je deklarována filtrace “modré složky” musí být při pozorování denního světla okem přes tento filtr jasně patrná změna odstínu do žluta.

Subjekty zaměřené na ekonomii a energetiku se často vyjadřují ke světelnému znečištění v tomto duchu, ale je to dosti omezený pohled, který nebere v úvahu nevyčíslitelnou hodnotu dlouhodobé stability a fungování ekosystému pro potravní řetězec, na kterém jsme zcela závislí. Zároveň lze konstatovat jiný úhel pohledu, kdy světlo v noci nadužíváme historicky nejvíce právě proto, že dostupnost a cena elektrického svícení nikdy nebyla příznivější pro takové plýtvání.

Česká republika bohužel nemá žádnou závaznou legislativu či právní nástroje, které by běžného občana výslovně chránily před rušivým světlem apod. V určitých případech se pro posouzení stížností využívají technické normy pro osvětlování konkrétních typů venkovních pracovišť, kde jsou uvedeny limity pro rušivé světlo, ovšem to nelze aplikovat ve všech případech, nehledě na to, že se jedná o dosti zastaralé standardy z konce minulého století. Pokud už ve vážnějších případech dochází k právní obhajobě, tak se využívá částečně nepřímé cesty přes obecné formulace vzniku škody, sousedského soužití, lidských práv a poškozování či újmy na zdraví, což bývá komplikované v rovině dokazování a případného odškodnění.